Superčeši

Vavřince z Březové Jana Žižku v Husitské kronice popisuje jako čestného, vnitřně poctivého, odvážného, statečného, udatného, hluboce věřícího a poněkud přímočarého člověka, který se před ničím nezastaví. Dodnes je však předmětem vášnivých diskusí. Mnozí jej kritizují za krutosti a násilí, jiní ho obdivují za odvahu, statečnost a pevnost víry. Jisté je, že v těžkých dobách českého národa se stává symbolem statečného boje proti útlaku. Jeho památka sice byla po staletí katolickými panovníky a katolickou církví systematicky potlačována a očerňována, ale jeho jméno je dodnes spojováno s národní hrdostí, rytířskou ctí, věrností a statečností. Žižkovy vojenské úspěchy a popularita dosáhly takových rozměrů, že kdyby usiloval o královský trůn, mohl jej relativně snadno získat a stanout v čele jednoho z nejdůležitějších státních útvarů středověké Evropy.

Jan Žižka se narodil pravděpodobně okolo roku 1360 v malé tvrzi v jihočeském Trocnově. Jméno „Žižka“ bylo nejspíše jen přezdívkou, která mohla vyjadřovat, že byl již od dětství či mládí na jednoho oko slepý. Antropologové později potvrzují, po ohledání klenby lební objevené v Čáslavi, o které se domnívají, že patřila Janovi, že ve věku mezi 10. a 12. rokem chlapec přišel o oko úderem sečnou zbraní do tváře.

Jednou z mála informací o životě Jana Žižky je zmínka v díle Historia Bohemica (Historie česká) z roku 1458, jejímž autorem je Enea Silvio Piccolomini (pozdější papež Pius II.). Zmiňuje se o jeho otci Řehořovi, který vykonával službu na královském dvoře samotného císaře Karla IV. a s velkou pravděpodobností s ním na dvoře pobýval i jeho syn, možná se jen občas vyskytoval. Jakým způsobem života žil, kde pobýval a kým byl najímán do služeb, se můžeme jen domnívat.

Za zdroje jistých informací považujeme jen několik málo úředních listin, které fakticky, ale velmi stručně, vymezují život Jana Žižky. První dvě listiny byly pořízeny v jihočeském Krumlově v roce 1378, kdy bylo Žižkovi asi 18 let. První se týká majetkových záležitostí a druhá je dlužním úpisem. Další byla sepsána také v Krumlově, ve které je uveden jako svědek při prodeji zboží. Čtvrtá dochovaná listina pochází z roku 1381 a je spojena s dědictvím. Pátá listina je z roku 1384 a potvrzuje prodej pole, které přinesla do manželství věnem jeho žena Kateřina. Poslední důležitý záznamem je v nekrologiu krumlovského konventu řádu minoritů z let 1390 až 1400, který potvrzuje, že vždy na den svatého Mikuláše nechával Žižka sloužit zádušní mši za svého otce Řehoře, matku Johanu a za obě své manželky Kateřiny a jejich předky.  Podrobněji je zmapováno jen posledních šest let jeho života. Okolo roku 1418 se už o něm mluví jako o muži, který je obdařený mimořádnými bojovými schopnostmi. Kamkoli přišel ho předcházela pověst neporazitelného vojevůdce, který je ochoten se postavit i mnohem početnější armádě lépe vyzbrojeného nepřítele.

Další záznamy z let 1408 až 1409 nejsou pro Žižku příliš lichotivé, ale také napovídají, že mohl být v tajných službách samotného krále, který vojenského stratéga vysílal do bojových misí po celé Evropě. Zmínky ve dvou popravních knihách potvrzují, že Žižka vstoupil do zbojnické roty jistého Matěje vůdce a vyhlásil veřejné nepřátelství Jindřichovi z Rožmberka a královskému městu České Budějovice. Byl označen jako zločinec a lapka, ale výpovědi můžeme s jistotou označit za nevěrohodné, poskytovali je totiž lapení členové zbojnických tlup a většina z nich byla získána na mučidlech. To amnestující list z roku 1409 samotného Václava IV., který byl určený purkmistrovi a konšelům města Budějovice je věrohodný. Potvrzuje v něm, že přijal na milost Jana řečeného Žižku, kterého považuje za jeho osobě věrného a odpouští mu milostivě všechny výtržnosti učiněné proti němu a proti Koruně Království Českého. Omilostňující listina jednoznačně mluví ve prospěch Žižky.

Je velice pravděpodobné, že mezi roky 1409 a 1411 byl pro změnu ve službách polského krále Vladislava II. Jagella, který ho vyslal proti Řádu německých rytířů. V roce 1414 se jeho jméno objevuje v pražské soudní knize novoměstské, kde je uvedeno, že jistý Janek Jednooký, vrátný krále Václava, zakoupil dům, který o dva roky později prodává a pořizuje si jiný, ale zde je již uváděn jako panoš od dvora králova. Jistě si můžeme dovolit malou spekulaci a jazykem současnosti můžeme říct, že byl pravděpodobně velitelem královy ochranky. Nadále se nechal najímat jako žoldák a můžeme se domnívat, že se zúčastnil bitev stoleté války mezi Anglií a Francií, pravděpodobně také bojoval v Uhrách, Dánsku a Dolním Sasku.

Zprvu používal pečeť s vyobrazením raka, což bylo potvrzeno až ve 20. století, později pak užíval znak s vyobrazením kalichu symbolizující Kristovu krev, který se stal symbolem sporu husitů s katolickou církví, která prostým věřícím odpírala při mši možnost „přijímání podobojí“, tedy současně přijímat tělo i krev Páně v podobě chleba a vína. Věřící se začali bouřit a svými protesty upozorňovali na rozpory mezi Božím Slovem a učením církve, ale i na její nepřehlédnutelnou hříšnost. Odvážní kazatelé se stali hlasem lidu a dožadovali se nápravy. Nejvýznamnějším kritikem byl Jan Hus, kněz, učenec a rektor pražské univerzity, který zásadním způsobem ovlivnil i Žižku. Církev nakonec tohoto učence na koncilu v Kostnici odsoudila jako arcikacíře a roku 1415 ho nechala popravit upálením na mrchovišti.

V Čechách bylo upálení Jana Husa pochopeno nejen jako vražda nevinného člověka, ale také jako nepřátelský akt vůči Českému království. Reakcí byl takzvaný Stížný list proti upálení Mistra Jana Husa, který je opatřen celkem 452 pečetěmi českých a moravských pánů. Koncil však jen prohlásil signatáře listu za kacíře, které chtěl začít stíhat. O rok později byl na kostnickém koncilu upálen i Husův stoupenec, univerzitní mistr Jeroným Pražský, a to už byl jen krůček k povstání husitů.

Velkofilm Mediavel se snaží s určitou dávkou umělecké licence nahlédnout do té části Žižkova života, o které toho víme nejméně, ale zároveň můžeme tušit, že právě tehdy se odehrálo něco zásadního, co z něj později udělalo skutečného vojevůdce, před kterým se nepřátelé dávali na útěk, už jen když zaslechli jeho jméno. Dokonce se tradovalo, že vládne nadpřirozenými schopnostmi, a to i v době, kdy po zranění druhého oka v bitvě u hradu Rábí (1421), byl už prakticky slepý. Nadále se však aktivně účastnil dalších bojů a při návratu do Prahy 1. prosince 1421 ho Pražané vítali vyzváněním zvonů, čímž mu byla prokázána úcta jako zemskému knížeti.

Jan Žižka se sice považuje za rozporuplnou osobu naší historie, ale to jen na základě chabých historických informací ověřených jen z několika zachovalých listin. Prozatím nebyl plně rekonstruován jeho život a pravděpodobně už navždy zůstane jeho život z části zahalen tajemstvím. To nás muže vést k příklonu k teorii, že byl povolán do tajných služeb Karla IV, později i Václava IV., protože o měšťanech i sedlácích se dá dohledat, s mírnou nadsázkou, mnohem více informací. To, že to byl opravdu velký muž a velký vojevůdce, který je uctíván dodnes, svědčí i velké množství památníků, které nám Žižku připomínají.

Tělo Jana Žižky po jeho skonu bylo převezeno do Hradce Králové, věnného města českých královen, kde byly v katedrále svatého Ducha jeho ostatky uloženy do velké královské krypty. V 60. letech 15. století měl vydat Jiří z Poděbrad příkaz, aby byly Žižkovy ostatky tajně převezeny do kostela svatých Petra a Pavla v Čáslavi, aby předešel úkladům katolíků jeho hrob zničit. I zde byly po stavovském povstání v roce 1620 pozůstatky slavného vojevůdce v ohrožení stejně jako vše, co připomínalo husity a Žižku. Byly káceny a páleny i stromy, které si lid s Janem Žižkou spojoval. V roce 1623 došlo ke zničení náhrobku v čáslavském kostele a v roce 1631 byly zde údajně nalezeny kosterní pozůstatky, církev je však nechala veřejně spálit a rozprášit. O 110 let později byly v kostele nalezeny další kosterní pozůstatky, o kterých církev prohlásila, že patří Žižkovi a opět je nechala spálit na čáslavském náměstí.
Po roce 1800 začali po tajném hrobu Jana Žižky pátrat vlastenci, ale bez úspěchu. V roce 1910 při rekonstrukci kostela svatých Petra a Pavla v Čáslavi byl objeven výklenek, údajně z roku 1450. kde byly nalezeny lidské ostatky. S přestávkami celé 20. století byly zkoumány a poslední výzkum provedený v roce 2014 pomocí technologie CT, vedl k závěru, že s vysokou pravděpodobností se jedná o skutečné pozůstatky Jana Žižky.

Jan Žižka se sice považuje za rozporuplnou osobu naší historie, ale to jen na základě chabých historických informací ověřených jen z několika zachovalých listin. Prozatím nebyl plně rekonstruován jeho život a pravděpodobně už navždy zůstane jeho život z části zahalen tajemstvím. To nás muže vést k příklonu k teorii, že byl povolán do tajných služeb Karla IV, později i Václava IV., protože o měšťanech i sedlácích se dá dohledat, s mírnou nadsázkou, mnohem více informací. To, že to byl opravdu velký muž a velký vojevůdce, který je uctíván dodnes svědčí i velké množství památníků, které nám Žižku připomínají. Ten největší je skutečně monumentální pomník Jana Žižky na Vítkově, který je součástí Národního památníku na Vítkově.

Hitorický velkofilm Petra Jákla s názvem Jan Žižka (Mediavel) se snaží s určitou dávkou umělecké licence nahlédnout do té části Žižkova života, o které toho víme nejméně, ale zároveň můžeme tušit, že právě tehdy se odehrálo něco zásadního, co z něj později udělalo skutečného vojevůdce, před kterým se nepřátelé dávali na útěk už jen když zaslechli jeho jméno. Dokonce se tradovalo, že vládne nadpřirozenými schopnostmi, a to i v době, kdy po zranění druhého oka v bitvě u hradu Rábí (1421), byl už prakticky slepý. Nadále se však aktivně účastnil dalších bojů a při návratu do Prahy 1. prosince 1421 ho Pražané vítali vyzváněním zvonů, čímž mu byla prokázána úcta jako zemskému knížeti.